My Evropané jsme každý den přesvědčováni, že žijeme v té nejlepší době, správném zřízení, jsme vyspělí a civilizovaní a všechny krize, kterým v realitě čelíme, jsou jen kamínky na jinak čisté a té jediné správné cestě. A mnoho lidí tomu věří. Nejvíce ti, kteří tyto pohádky sami vyprávějí. Jsou tak zahleděni do své dokonalosti, že nevidí, že jim ujíždí vlak. Že se svět mění a že pokud nepřestanou snít a nezačnou jednat, mohou se »ručičky kompasu« poměrně rychle otočit.
Tak, jak se svět mění, mění se s ním i jeho globální vnímání. Zatímco dříve se mocenské či ekonomické skupiny dělily hlavně na vyspělý Západ a rozvojový Východ, dnes se hovoří více o Severu a Jihu. Toto přesnější geologické rozložení ale dostává nový rozměr i co se týče vlivu geopolitického a ekonomického, kdy jih je nejen mnohem více slyšet, ale zaujímá i čím dál silnější pozice. Severu či západu navzdory, respektive nejen navzdory jejich postavení, ale hlavně navzdory jejich přesvědčení.
Na zasedání Světového ekonomického fóra ve švýcarském Davosu se střet názorů severu a jihu jasně ukázal. Zajímavě o tom mluvila ekonomka Ilona Švihlíková. Ještě na loňském zasedání, kam se sezvali představitelé států a organizací, kteří »spolu mluví«, byly probírána hlavně společná témata a páni ekonomové a politici si spíše jen plácali po zádech, jak to všichni dělají dobře.
Na letošní zasedání ale byli přizváni i mnozí zástupci Jihu. A to nejen ti, kteří jdou Západu, nebo lépe řečeno Severu na ruku. Pozváni byli i ti, kteří jsou považováni za ohrožující či kontroverzní. Samozřejmě tam byli zástupci Číny jako (druhé) nejsilnější ekonomiky světa. Ale byl tam třeba argentinský prezident Javier Milei, prezident Kolumbie Gustavo, nebo prezident Rwandy Kagame, představitelé Íránu, velká delegace z Indie a mnozí další.
Tématem celého fóra bylo jak známo obnovování důvěry. A tu mezi národy nemůžete obnovit, pokud nebudete společně mluvit a společně se poslouchat. Jenže jak vyplynulo z výstupů jednotlivých zemí, jednotlivých představitelů, je rozdíl mezi řečněním a mluvením a posloucháním a nasloucháním. Tady se ukázala hluboká propast mezi Severem a Jihem, hlavně co se týče úrovně projevů jednotlivých zástupců politické sféry, jejich vnímání problémů i možných řešení. »V projevech zástupců globálního Jihu byla teze, myšlenka, národní zájem. Byly to inteligentní, konzistentní projevy. Oproti tomu projevy zástupců Severu byly intelektuálně úplně někde jinde. Krize politických elit Severu tady byla vidět v plné kráse,« prohlásila ekonomka v pořadu Českého rozhlasu Dvojky.
Hlavní rozdíl mezi Severem a Jihem je pohled na mír. I proto, že zatímco Jih zná problémy bojových střetů, týká se ho přímo mnoho krvavých válek a je tedy jeho hlavním cílem zklidnění na celém světě, ochrana lidských životů a nastolení míru, pro Sever je naopak cesta zakládání krizí a vyvolávání konfliktů cestou, jak dosazovat své zájmy tam, kde chtějí. Vypovídala o tom i reakce delegátů na střet mezi kolumbijským prezidentem a holandským premiérem Markem Ruttem. „Zatímco Rutte tvrdil, že svět je jen jeden, Petro argumentoval tématem hlasování OSN ohledně Izraele. Bylo to nesmírně silné a mělo to velký ohlas,« upozornila Švihlíková. To jasně ukázalo, kdo stojí za co nejrychlejším obnovením klidu a komu naopak současná situace vyhovuje.
Jih ale vnímá i spoustu dalších nespravedlností. Prezident Rwandy zase připomněl rozdíly v distribuci vakcín během pandemie covidu-19. »U nás se kolem tohoto tématu opatrně našlapuje, v zemích globálního Jihu je ale toto téma vnímáno nesmírně citlivě. Distribuci vakcín totiž interpretují tak, že na životech Jihu nezáleží. Mají silný pocit, že když vakcíny byly, bohatší státy si je v té nejhorší vlně nechaly pro sebe,« dodala ekonomka.
Jenže krizí mezi jednotlivými státy či národy je mnohem víc. Brazilský prezident Lula da Silva dokonce řekl, že svět nečelí jen mnoha jednotlivým krizím, ale že jsme svědky velké civilizační krize.
Není proto divu, že se jednotlivá témata, jako byla bezpečnost, spolupráce, hospodářský růst, inflace, technologické změny, umělá inteligence a dlouhodobá strategie pro klima, přírodu a energetiku navzájem prolínaly a často narážely právě na protichůdné názory Severu a Jihu. A z těchto velmi častých střetů vyplynulo, že svět prakticky čelí snahám o deglobalizaci. Což je naprosto protichůdný trend, který dosud Sever zastával, trend, který ale převzala a dál razí Čína.
Problém je v pojetí slova globalizace. Západ, nebo dnes Sever chtěl globalizací ovládnout co nejvíce světa, co nejvíce světových trhů a přenést do světa svá pravidla, která by zajišťovala výhody hlavně pro jejich země a společnosti. Často stále v tezích neokolonialismu, tedy využíváním surovin a prostředků Jihu pro obohacení Severu. A kdo nespolupracoval, nechtěl se podvolit Severní verzi globalizace, byl stíhán nejrůznějšími ekonomickými sankcemi. Tento trend nadále přetrvává.
Oproti tomu Čína, která pochopila pojem globalizace po svém, začala nabízet nejen rozvoj a participaci na svém trhu, ale také výstavbu podmínek pro vznik nových fungujících trhů i v dalších rozvojových zemích. Nabízí pomoc a rozvoj oproti vykořisťování a trestání.
Severu pomalu dochází, že tato cesta je špatně. Proto také fórum v Davosu proběhlo i s novými hosty. Ovšem zatím to bylo spíše pokus o vstřícné gesto, než reálný přechod na výhodnější cestu vzájemného respektu a spolupráce. Problém je v tom, že Sever místo aby přehodnotil své postoje a pozměnil pravidla, naopak přitvrzuje. Tím vzniká ona deglobalizace, která hlavně díky nejrůznějším politickým a silovým tlakům opět kreslí na mapě světa bloky, které spolu nemluví, odtrhávají se. I za cenu toho, že tato deglobalizace nejvíce momentálně ubližuje těm, kteří se sami takto izolují. Pokud se snaží »ochránit« svůj trh uvalováním sankcí na jiné země, vždy se sankce nakonec otočí oproti nim samotným. Právě proto, že žijí v bublině, kde zpřetrhané vazby a penězotoky vzniklé uvalenou sankcí, sami nenahradí. To ti za bublinou přijdou-li o jednu cestu, najdou často jinou a třeba i výhodnější. Viz EU a Rusko a snaha o odtržení se od Ruského plynu a ropy.
Zajímavě o sankcích promluvil na síti X mluvčí čínského ministerstva zahraničí Wang Wenbin. Často jsou sankce uvalovány z politických či bezpečnostních důvodů, které jsou ale cíleně vykonstruované, ne-li přímo vylhané. Proto se mluvčí obrátil na americké politiky, kteří obviňují čínské podniky z ohrožování bezpečnosti USA. »Kde jsou důkazy? Proč se vždy snaží zaměřovat na čínské průmyslové šampiony? Proč nutíte ostatní země, aby zakázaly čínské společnosti, když je nikdo jiný nenazývá hrozbou?«
USA tvrdí, že čínské IT produkty mají »zadní vrátka«, čínské jeřáby jsou »trojské koně« a čínské elektrické články »ohrožují« americkou bezpečnost – žádné důkazy, žádná logika. A údajná »hrozba pro Čínu« ze strany amerických politiků se stále zvětšuje, což jen odhaluje jejich skutečný cíl. — položit Čínu na kolena. »Pro tyto americké politiky je vše, v čem je Čína dobrá, hrozbou pro USA. Snad jediné, co Čína vyváží a nepředstavuje pro USA hrozbu, jsou košile a ponožky,« dodal Wang Wenbin.
Kvůli tomuto přístupu se obchod mezi USA a Čínou setrvale propadá. Což Čínu sice mrzí, ale vyloženě netrápí. Protože naopak obchod mezi Evropskou unií a Čínou roste, když se Čína stala hlavním obchodním partnerem EU. V roce 2022 dosáhl obchod mezi Čínou a EU 847,3 miliardy amerických dolarů, což znamená, že každou minutu obchodní výměny mezi Čínou a EU v průměru přesáhly 1,6 milionu dolarů. Není to ani tak politikou EU, která jede stále spíše v anglosaských tendencích. O čemž svědčily o mnohé výstupy politiků a ekonomů představujících Sever na fóru v Davosu. Je to spíše díky tomu, že mnohé země a hlavně mnohé velké korporace a firmy si nenechají diktovat, s kým a jak mohou obchodovat.
Pochopili, že je užitečnější držet se ekonomického lídra, který opět vykázal hospodářský růst a je lokomotivou globálního růstu, než poslouchat ty, kterým vlak již více méně ujel…
Co se týče Ameriky a Číny je zajímavá třeba i současná situace v Afghánistánu. V zemi, kde USA vedly válku téměř dvacet let, aby ji nakonec ve spěchu opustily, a nechaly vládnout Tálibán, proti kterému celou dobu bojovali, nyní přebírá iniciativu Čína. Ne že by USA na válce vyloženě tratila. Během války obsadily spojené státy některá ropná pole a jako odškodné USA zadrželo i 150 miliard korun na případnou obnovu válkou vyčerpané země. Dnes ale ropu v Afghánistánu těží Čína a rozjíždí se zemí i spolupráci, jejímž cílem by měla být těžba důležitých minerálů včetně lithia. Ale samozřejmě Čína nejde cestou násilí, ale cestou vzájemně výhodného obchodu, který kromě zisku pro zemi přinese i výstavbu infrastruktury, tisíce nových pracovních míst, vzdělání a další navazující občanskou vybavenost. S pomocí Číny se tak z nejchudší země může brzy stát prosperující stát. A to je jen jeden případ z mnoha.
Země Jihu mají totiž oproti zemím Severu obrovskou výhodu. Mnohé jsou ve svém rozvoji na začátku. To znamená, že mají odhodlání, zájem, chuť a ambice se zlepšovat, vzdělávat, rozvíjet a budovat. A mají i jasně dané priority i základní prostředky, což jsou suroviny, lidé i čas. Zatímco Sever, ukonejšen svou dřívější prosperitou, jede setrvačně stále ve stejných zajetých kolejích. A navíc se ve strachu ze ztráty svého ekonomického postaví, veden hegemonickými bludy, místo spolupráce a participace na měnících se mezinárodních trzích, začíná izolovat. A tak se může snadno stát, že zatímco Čína jako lokomotiva globálního růstu s sebou vytáhne mnoho bývalých outsiderů Jihu, vláček Severu kdesi zůstane stát…
Helena KOČOVÁ