Poznámka redakce: Wang Shuo (Wang Šuo), zvláštní komentátor aktuálních událostí pro CGTN, je profesorem na Pekingské univerzitě zahraničních studií. Xue Yuhao (Süe Jü-chao), zvláštní komentátor pro CGTN, je postgraduální student na Pekingské univerzitě zahraničních studií. Článek odráží názory autorů a nikoliv nutně názory CGTN.

V roce 2024 uplyne 60 let od navázání čínsko-francouzských diplomatických vztahů. Dne 27. ledna 1964 vydaly Čína a Francie společné komuniké oznamující navázání diplomatických vztahů, čímž se Francie stala první západní mocností, která navázala diplomatické styky s Čínou.

Pro Čínu bylo navázání diplomatických vztahů s Francií důležitým krokem k prolomení diplomatické izolace Západu, k oslovení světa a k integraci do současného mezinárodního systému.

Díky navázání diplomatických vztahů s Čínou Francie získala větší autonomii na diplomatické a strategické úrovni. V mezinárodním systému americko-sovětské studené války lze říci, že navázání vztahů mezi Čínou a Francií, dvěma velmocemi z Východu a Západu, za bariérami politického systému a ideologie, „protrhlo trhlinu v neprostupné železné oponě.“ Tento krok hluboce ovlivnil mezinárodní strategickou rovnováhu a vzor velmocenských vztahů.

Během posledních 60 let se Čína a Francie držely ducha „nezávislosti, vzájemného porozumění, předvídavosti, vzájemného prospěchu a oboustranně prospěšných výsledků,“ což je původní aspirace navázání čínsko-francouzských diplomatických vztahů.

Od prvního komplexního partnerství po zahájení strategického dialogu, od zřízení kulturních center po organizaci Roku kultury, od otevření první trasy civilního letectví mezi Čínou a Západem přes nejranější spolupráci v civilní jaderné energetice až po společný rozvoj trhu třetích stran, vztahy mezi Čínou a Francií byly vždy v popředí mezinárodních vztahů.

Minulý rok francouzský prezident Emmanuel Macron navštívil Čínu. Čína a Francie vedly institucionální dialogy o strategické rovnováze, o financích, o státní pokladně a o kulturních výměnách. Obě strany také podepsaly desítky dohod a smluv v oblasti letectví, agropotravinářství, vědeckého výzkumu, humanitních věd a dalších oblastech. Spolupráce mezi Čínou a Francií dosáhla bohatých výsledků. Vzájemná politická důvěra mezi oběma zeměmi se dále posílila, významně se zvýšil objem bilaterálního obchodu, neustále se rozvíjí technická spolupráce a prohlubují se humanistické výměny, což nadále posiluje vztahy mezi Čínou a Francií.

Přátelské výměny a spolupráce mezi Čínou a Francií mohou hrát klíčovou roli při podpoře rozvoje jak vztahů mezi Čínou a EU, tak i vztahů mezi Čínou a Západem. Francie se nejenom ujala vedení při navazování strategického partnerství s Čínou, ale také vedla formulování politiky EU vůči Číně a prosazovala vytvoření komplexního strategického partnerství mezi Čínou a EU tím, že využila svou prestiž v EU.

Vztahy mezi Čínou a Francií jsou větrnou korouhvičkou a balastem vztahů mezi Čínou a EU. Vedoucí postavení čínsko-francouzských vztahů se navíc projevuje i ve společném úsilí obou zemí o směřování k multipolaritě a demokratizaci mezinárodních vztahů.

Čína a Francie, jako stálí členové Rady bezpečnosti OSN a velmoci se smyslem pro historické poslání a odpovědnost, překonaly blokovou konfrontaci, našly společnou řeč a zároveň si vyhradily rozdíly, společně usilovaly o uzavření Pařížské dohody a úspěšně zorganizovaly čínsko-francouzské fórum o globální správě. Jednomyslně se vyslovily pro politické řešení ukrajinské krize a  zasadily se o dvoustátní řešení palestinsko-izraelské otázky. Přátelské výměny a spolupráce mezi Čínou a Francií jsou příkladem pro země s odlišným historickým zázemím, kulturními tradicemi, politickými systémy a úrovní rozvoje po celém světě.

Dnešní svět se nachází uprostřed velkých změn, které tu nebyly po celé století. Najít způsob jak odstranit překážky pro čínsko-francouzskou spolupráci v budoucnosti a jak podpořit stabilitu čínsko-francouzských vztahů bude testem, který prověří myšlení a moudrost obou zemí.

Za prvé, vztahy mezi Čínou a Francií by měly být založeny na snaze obou zemí o strategickou autonomii. Čína a Francie jsou velmoci s nezávislou zahraniční politikou. Bez strategické autonomie je pro obě země nemožné prolomit omezení sociálních systémů, ideologií a aliancí, a navázat tak diplomatické vztahy.

V minulosti se strategická autonomie odrážela v odporu Číny a Francie vůči hegemonii Spojených států a Sovětského svazu v jejich příslušných táborech. V současnosti i budoucnosti se strategická autonomie odráží v odporu proti hegemonii a mocenské politice.

Za druhé, vztahy mezi Čínou a Francií by měly dodržovat zásady rovnosti, respektu a vzájemné důvěry. Je pravda, že mezi Čínou a Francií existují rozdíly v hodnotách, sociálních systémech a ideologiích, ale sdílejí širokou škálu společných zájmů a podobných pohledů na globální problémy, jako je změna klimatu, regionální mír a rozvojová pomoc. Vzájemné porozumění, vzájemná důvěra a hledání společných východisek při současném odkládání a zmenšování rozdílů je cestou vpřed.

V neposlední řadě, Čína a Francie by měly i nadále hrát vedoucí úlohu. Jak řekl Lu Shaye (Lu Ša-je), velvyslanec Číny ve Francii: „Lepší vztahy mezi Čínou a Francií povedou k rozvoji vztahů mezi Čínou a EU. Když budou vztahy mezi Čínou a EU stabilní, bude stabilní i polovina vztahů mezi Čínou a Západem. Když budou stabilní vztahy mezi Čínou a Západem, celý svět bude stabilní.“

Tváří v tvář prohlubujícímu se deficitu globálního řízení by se obě země měly držet otevřeného a inkluzivního multilateralismu, neměly by se obracet k unilateralismu. Dá se říci, že vždy bylo a bude povinností Číny a Francie prokázat roli velmocí a udržovat světový mír a stabilitu.

Jia