Čínská ekonomika se bezesporu stala hnacím motorem globálního růstu. Značná část světa vidí v Číně, když ne přímo naději, tak alespoň kvalitního obchodního partnera, o kterého se lze s důvěrou opřít, díky její stabilitě a setrvalému růstu. Přesto se v posledních týdnech v prozápadních médiích můžeme opakovaně dočítat, že čínská ekonomika upadá, bojuje s deflací, se zhrouceným realitním trhem, s nezájmem investorů. Tyto zprávy se samozřejmě opírají o určitá čísla a analýzy. Jenže s čísly a stejně tak s analýzami si lze hrát, aby vyvolaly takový obraz, jaký si zadavatel, respektive prozápadní média přejí. Ovšem proč tomu tak je?

Západní média pravidelně vykreslují Čínu jako zemi stojící na prahu zkázy. Ovšem je to mimo jiné dáno tím, že na průběh její ekonomie hledí z pozice západu a vlastních zkušeností. Jenže Čína má své vlastní postupy a ekonomické fígle…

Tak například západní svět se pomalu probírá ze šoku jménem inflace, vyvolaného hlavně otřeseným trhem po covidové pandemii a konfliktem na Ukrajině, který zamíchal s cenami a dostupností nafty a plynu. Ovšem po pominutí covidové pandemie byla největší inflace očekávána v Číně – ekonomové předpokládali, že když se největší světová továrna a druhá největší ekonomika otevře po třech letech proticovidových opatření, nebude stíhat a bude čelit inflačnímu nárůstu poptávky. Jinými slovy si ekonomové mysleli, že znovuotevření Číny bude »déjà vu« toho, co se stalo ve Spojených státech a v eurozóně.

Ale zatímco se Evropa i USA kroutili v inflaci v mnohých státech překračující dvouciferná čísla, v Číně byla inflace na přelomu roku 2022 a 2023 jen lehce nad dvěma procenty. Ačkoliv se ekonomové byli v prsa s přesností svých odhadů a predikovali Číně velké problémy, byla v Číně inflace poloviční ve srovnání s Japonskem, třetina ve srovnání s USA a čtvrtina ve srovnání s eurozónou.

Čína totiž byla připravená, předpokládala vývoj trhu a byla schopná efektivně reagovat na nečekané výkyvy. Třeba i tím, že si nezakazovala obchodovat s některými nejmenovanými zeměmi, jak to stále děla západ. Ba naopak využila situaci ve svůj prospěch.

Sociální rozdíly

Propuknutí koronaviru zasáhlo nejen národní ekonomiky, globální dodavatelský řetězec a zdravotnictví, ale i společnost jako celek, a to až na úroveň jednotlivce. Významná část domácností západních sociálních společností měla často menší rezervy, než by bylo nutné.

Je to dáno především naším vztahem k penězům. Prosperita přesahující generace nás v mnoha ohledech učinila nedbalými, zejména pokud jde o naše finance. Inflace se prudce rozběhla a úspory střední třídy se začaly rychle snižovat. V Číně však byly průměrné úspory domácností v posledním období o 15 % vyšší než celosvětový průměr. Na tomto místě je také třeba zdůraznit, že Čína prošla za posledních čtyřicet let úžasným vývojem a stala se jednou z nejchudších zemí, která se stala druhou největší ekonomickou velmocí na světě.

Těchto 40 let se také podepsalo na populaci. Číňané jsou mnohem opatrnější a mnohem více si uvědomují své finance než průměrný evropský občan, a to se ukázalo i při znovuotevření země po epidemii koronaviru. Čínská společnost se proti dumpingu evropských nákupů začala postupně vracet ke svému předepidemickému způsobu života.

Ničivá deflace?

S koncem roku 2023 a začátkem roku letošního tak ekonomové otočili, a tvrdí, že se čínská ekonomika dostala do deflace. Čísla ukazují, že v lednu meziročně klesly spotřebitelské ceny o 0,8 procenta. Zároveň jde už o čtvrtý měsíc v řadě, kdy ceny klesají, což znamená deflaci. Ovšem jde o srovnání s rokem, který byť v minimu, byl pro Čínu inflační. S rokem, kdy bylo po covidu vše postaveno jinak. Podle meziměsíčního srovnání vyplývajícího ze stejně zprávy ceny v lednu mírně stouply, a to o 0,3 procenta. A v únoru je předpokládán další nárůst, protože únor je měsícem lunárního nového roku, tedy měsícem velkých nákupů a cestování, což přirozeně zvedá poptávku, nabídku a tedy i ceny.

Faktem je, že ceny potravin se mění, ale zejména v závislosti na sezóně, kdy některé komodity zlevňují a jiné zase zdražují. Do deflačních tlaků také táhly ekonomiku v létě se snižující ceny pohonných hmot. A mírně klesaly i ceny spotřebního zboží.

Ovšem podobná situace je i u nás. Zatímco inflace dramaticky ovlivnila ceny potravin, u cen spotřebního zboží k tak dramatickému nárůstu nedošlo. Proč? Protože se u nás, ale stejně tak v Číně změnilo myšlení nakupujících. Zatímco před covidem si lidé dopřávali a kupovali si, co chtěli, po covidovém šoku se u mnohých změnil žebříček priorit a lidé si kupují více, co potřebují. Tedy potřebují jíst, ale ne už tolik se zabavit, obléct, či koupit si domů nějakého elektronického pomocníka. Na našem trhu to znamenalo a znamená, že ceny potravin reagovaly na poptávku tím, že prudce vyletěly. Ovšem u nás je to dáno spíše nenažraností prodejců a jejich šílenými maržemi. To je něco, co v Číně neexistuje. Proto tamní potravinový trh reaguje jen velmi mírně, což může vést ke zdání deflace.

Čína není Západ a ani Japonsko

Jedním ze základních kamenů vědy je, že se snaží pozorovat a aplikovat zákonitosti bez ohledu na oblast, ve které zkoumá. Je tomu tak i v oblasti ekonomiky. Jedním z takových opakujících se vzorů, které západní narativ rád používá, je vzestup a pád japonského ekonomického zázraku, který z velké části začal na trhu s nemovitostmi, a nafouknutý balón nakonec v roce 1992 praskl, čímž dříve rostoucí japonskou ekonomiku zatáhl do stagnace.

V souladu s tím je jedním z opakujících se hesel západního vyprávění případ Evergrande. Tak jako západní ekonomika po pádu Lehman Brothers a související finanční krizi, jež nastala v jeho důsledku, se už nikdy nevrátila do starých kolejí, mnozí ekonomové si myslí, že totéž může nyní potkat Čínu. Varují mezinárodní investory, aby mnohem bedlivěji zvažovali své investice do čínských podniků. Tvrdí, že Evergrande je jen jednou z mnoha firem, u které byl růst iluzí kvůli překotnému stavění dopředu, tedy na dluh, který pak nemohla firma právě kvůli ekonomickým výkyvům, které zasáhly celou planetu, splatit tak, jak si představovala. Čína si ale problémy na realitním trhu uvědomuje a umí s nimi pracovat. Ovšem jinak, než západ. Před pár dny snížila úrokové sazby, aby rozhýbala realitní trh. Co je ale podstatnější, umí motivovat své obyvatele k přesunům do měst a městeček a nákupu realit tím, že staví nové továrny, výrobny, inovativní centra a tedy dává lidem na jednom místě jak práci, tak bydlení. Což samozřejmě nejde udělat z roku na rok, jde o dlouhodobé plány. Ale právě v tom je síla Číny, že umí plánovat a kalkulovat na dlouhé roky dopředu. A tato schopnost se již mnohokrát ukázala jako zásadní pro růst.

Ovšem největší předností Číny je její schopnost inovovat. Zatímco před dvaceti lety mnoho výrobků a technologií musela kupovat, okoukávat, dnes je ona v mnohých odvětvích lídrem v inovacích a v kapacitě výroby. Typickým příkladem je elektromobilita. Jak to, že ta podle jedněch zpráv upadající Čína podle jiných zpráv přebírá kontrolu nad automobilovým trhem v Evropě? Nebude to tím, že neskutečným tempem inovuje, v předstihu si zajistila kontrolu nad zásadními surovinami pro výrobu baterií, a tedy dokáže vyrábět moderně, efektivně a levněji?

A nebo Green Deal. Zatím co Evropa spíše úpí pod šílenými nařízeními v rámci Green Dealu a snaze o snižování emisí oxidu uhelnatého prakticky násilím, bez adekvátních znalostí a postupů, jak nahradit například uhelné elektrárny, Čína se jich nikdy nevzdala. Přesto dokázala mnohem efektivněji zatočit s emisemi. Třeba tím, že v loňském roce nainstalovala více solárních panelů, než kterýkoliv jiný stát za dobu své existence. Rozšířila tak svoji obrovskou kapacitu obnovitelných zdrojů energie, která je již nyní s velkým náskokem největší na světě. A také vede celosvětovému trhu se solárními panely.

Čína spustila před dvaceti lety obrovskou inovativní revoluci a stále v ní pokračuje. Což je něco, co západ už dlouho nezažil. Naposledy možná s takzvanou silikonovou revolucí. A tam, kde se dostatečně neinovuje, se nedá předpokládat ani závratný hospodářský růst.

Opakujte to dostatečně a stane se to pravdou

Tyto úspěchy jsou al na Západě ve zprávách prezentovány spíše jako hrozby. Čína je špiněna, přesto, že má stálý ekonomický růst nad pěti procenty, zatímco USA se chvástá svým růstem kolem 4%. Jenže USA hospodaří na dluh a vydělává na válkách, zatím co Čína roste díky dlouhodobému plánování, podporou inovací, talentů a hledáním nových cest jak ve výzkumu, tak v obchodu.

Čína je špiněna, zatímco mnoho zemí s vděčností spolupracuje na Nové hedvábné stezce.

To vše jasně ilustruje, jak se ve stínu hospodářské soutěže západní narativ snaží ovládnout čínskou ekonomiku, a jedním z očekávaných výsledků je zničení důvěry investorů. Ale toto pomlouvání Číny je vlastně pochopitelné. Pokud budete hodně a často mluvit o někom, že je neschopný, neperspektivní, nespolehlivý, začnou tyto pomluvy mnozí brát jako realitu. A o to přeci Západu jde – oslabit Čínu, odlákat investory.

Jedinou otázkou je, jaký prospěch mají ti, kteří zachovávají tuto narativní naději, že Čínská ekonomika bude klesat? Protože jak deflace, tak oslabení čínské ekonomiky by byly globálním procesem. Vzhledem k provázanosti světové ekonomiky by oslabení národních ekonomik – zejména pokud jde o druhou největší ekonomickou velmoc světa – mělo dopad na celý svět.

Mimochodem, čínská ekonomika děkuje Západu za zájem, i když navzdory všem narativům o válce a přes opakované zprávy s temnými vyhlídkami, se jí daří dobře. Ovšem pokusy o zničení důvěry jsou obzvláště bolestivé, když víme, že důvěra je pro fungování tohoto globálního stroje nezbytná, ať už jde o důvěru zákazníků, půjčování nebo důvěru investorů.

Je to trochu jako hrát loterii na Západě. Čísla, která vám přinesou zisk, musíte uhodnout pouze jednou. Ale ekonomika není loterie, ale vyšší hra s mnoha proměnnými. A na konci této hry také nebudete oceněni, budete jen moci říct, že jste měli pravdu. A to neutěší společnosti, které už nyní doplácejí na následky hry s čísly nezodpovědných hráčů.

Helena KOČOVÁ