Demokracie je pojem, který lidstvo zná již více jak dva tisíce let. Tento pojem je ale v každém národě, v každém státě dnes ale vnímán jinak. Bohužel se za touto myšlenkou, či principem správy věcí veřejných či vlády schovávají i aktivity, které mají k čisté demokracii skutečně daleko. Najít skutečně čistou demokracii dnes na planetě Zemi není prakticky možné. Moderní dějiny nám naopak ukazují, že státy, které v demokratickém zřízení fungují již desetiletí, se od skutečných zájmů člověka, respektive lidu, spíše vzdalují. Naopak země, které za demokratické považovány v Západním světě nejsou, jsou ale prakticky ke skutečné demokracii mnohem blíže.

Již na loňském fóru o demokracii konaném v Pekingu profesor Columbijské univerzity Jeffrey D. Sachs jasně vysvětlil současnou realitu. »Čistá demokracie, tak jak jí vysvětlují slovníky, neexistuje. Tu se lidstvo teprve musí naučit. A bude to dlouhá cesta, protože stále existují propastné rozdíly ve vnímání demokracie, v politice i v ekonomii nejen mezi zeměmi, ale i uvnitř většiny zemí. Existují ale země, které se jí podle mého vydaly hledat správným směrem. Cestou míru a diplomacie.«

Západní »demokracie«

Dnes v silně globalizovaném světě je více než patrné, že neexistuje jen jedna demokracie, jak ji známe z Evropy či USA. I když v principu jde o stejnou věc, o vládu lidu. Zapojení lidí do procesu vládnutí. O komunikaci, domluvě a společné práci ku prospěchu společnosti. To by měl být ideální stav demokracie, která nejlépe funguje v demokracii přímé. Jenže ta se nedá aplikovat ve větším měřítku – ve správě států. Takzvaný moderní svět tedy žije v nepřímé demokracii, kdy jediným skutečně demokratickým krokem lidu jsou volby, kterými si lid volí své zástupce do samosprávních celků, parlamentů a vlád. Krok, který ovlivní správu země na dalších 4 až 5 let.

K volbám chodí voliči v naději, že pokud nebyli spokojeni s předchozí vládou, zvolí si ve volbách jinou. Jenže »staré« demokracie již mají svou politickou elitu tak navzájem propojenou, vzešlou prakticky z »jednoho hnízda«, »zaháčkovanou« i v souvislosti s mnoha »obchody«, že sice po volbách může dojít ke změně názvů »spolků u moci«, ale ke změně politiky země dochází jen minimálně. V Evropě tedy můžete vyměnit stranu, demokraticky si zvolit jinou. Ale politici u moci bohužel stejně většinu zůstávají stejní. Pro skutečnou demokracii je nejprve potřeba najít politiky, kteří budou pracovat pro prospěch národa, ne pro prospěch vlastního ega, svých účtů, či svých preferovaných zájmů. A takových je dnes již na Západě skutečný nedostatek. Respektive pokud se nějaký politik či politický směr, který je zaměřen skutečně na prospěch lidu a ne jen úzkých zájmových supin, objeví, je často haněn, vydírán, perzekuován a odstaven od možnosti se svobodně a demokraticky prezentovat, aby se k podílu na vládě vůbec nedostal. Nebo jsou takoví lidé prostě jen otráveni smutnou realitou, na kterou nemá každý žaludek, natolik, že prostě raději vyklidí pole.

Války, či humanita?

Demokracie je často vnímána také jako cesta pokroku, rozvoje k prosperitě a modernizaci. Jenže většina takzvaných rozvojových zemí vidí, kam stará dobrá demokracie západu spěje. Nehledě na to, že mnohé doslova na vlastní kůži, na tělech a životech svých lidí, poznali, když své chápání demokracie vnucovali některé západní demokratické země i jim. »Demokracii nás dnes učí země, které se nestyděly dříve žit z cizího bohatství a kolonizovat,« tvrdí Fred Mmembe, předseda socialistické strany Zambie. »Demokracii se nám v Africe snaží vštípit státy, které neváhají kvůli demokracii zabíjet, vyvolávat konflikty a války. Demokracii učí země, které se snaží z našich zemí udělat nové kolonie a těžit naše bohatství. Demokracii nemůže učit nikdo, kdo se chová jako imperialista. O takovou demokracii nestojíme!« dodal a vysvětlil, že nemůže respektovat státy, které nerespektují jeho zemi. »Ale svět se mění. Tady v Číně se dnes bavíme o skutečné demokracii. Čína není zemí, která stavěla svou historii i svou politiku na kolonizaci jiných zemí. Naopak cítíme, že respektuje každou zemi, každý národ. Přátelství, komunikace, uznání, respekt a láska k humanitě. To jsou novodobé cesty k demokracii,« řekl Mmembe na fóru o demokracii.

»Země, které zažily válku, potřebují nejprve čas pro nalezení vlastní státnosti,« upozorňuje Mushahid Hussain Sayed, předseda pákistánského senátního obranného výboru. »I muslimské země stojí o demokracii, ale existují různé formy demokracie a také různé cesty k jejich dosažení. Tu cestu si ale musí najít každý národ sám.« dodává Sayed s tím, že je ale potřeba následovat ty příklady zemí, které umějí spolupracovat a naslouchat ostatním zemím i svému lidu.

Demokracie by proto podle globálního Jihu měla být založena především na respektu. Nejen respektu mezi zeměmi, ale i respektu mezi lidmi napříč národy, městy, vesnicemi i rodinami. A to je cesta, kterou je potřeba hledat.

Demokracie v Číně

Čínská lidová republika není Západem, nebo lépe řečeno globálním Severem považován za demokratickou zemi. Přesto má k demokracii mnohem blíže, než již zmíněný Sever. V Číně sice nemůžete vyměnit stranu, ale demokraticky můžete vyměnit lidi v ní, kteří pracují pro svoje město, region, menšinu, občany a v nejvyšších postech pro celý stát.

Navíc politikové zde nejsou kariéristé jdoucí hlavně za svými zájmy. Politická kariéra v Číně znamená skutečně tvrdou a obětavou práci. Prvním krokem je vstoupení do strany a vzdělání. Dalším krokem je demokratické zvolení. Většina činovníků začínala ve městech, okresech, kde museli dokázat, co umí a jak pracují. A teprve když se osvědčili, byli demokraticky zvoleni lidmi v místních volbách do vyšších orgánů. Pak díky dalším volbám mohou postupovat výš. Tedy žádné kontakty, známosti a nadřazování. Ale tvrdá práce, demokratický postup a zase tvrdá práce. A nedej bože, aby někdo někde zjistil, že politicky činný člověk někomu nadřazoval, či se dokonce dopustil korupce. Společnost je zde nastavena tak, že korupce je největší prohřešek, po kterém automaticky končí kariéra jednotlivce, který končí s ohromnou ostudou. A pokud je korupce prokázána, pak přichází na řadu vězení.

Dokážete si něco takového představit u nás? Pokud by měli úplatní politici vždy skončit ve vězení, máme vládu i parlament prakticky prázdný. A tím nemyslím jen ten Český, ale i Evropský…

Dvě zasedání – ukázka demokratické správy země

V Číně tedy nefunguje demokracie tak, jak ji známe u nás, ale jde o celoprocesní lidovou demokracii. Podle čínského prezidenta Si Ťin-pchinga je »demokracií, která pokrývá všechny aspekty demokratického procesu a všechny sektory společnosti«. Každoroční setkání, známé jako Two Sessions (Dvě zasedání), tak nabízí pozorovatelům okno do myšlenek a praktik Číny při správě země právě skrz její pojetí demokracie.

Národní lidový kongres (CPC) a Čínská lidová poradní politická konference (CPPCC) zasedá společně letos již po patnácté. CPPCC jako poradní orgán je prakticky největším demokratickým seskupením, které funguje jako poradní a dozorový orgán úzce spolupracující s komunistickou stranou Číny. Má 2977 členů, kteří jsou rozděleni do 34 skupin, mezi něž patří zástupci Komunistické strany Číny (CPC), politické strany mimo KSČ, lidové organizace, skupiny etnických menšin a různé sektory společnosti (zemědělci, dělníci, zástupci průmyslu…), ale i krajané z Hongkongu, Macaa a Tchajwanské oblasti, včetně supiny zastupující čínské občany žijící v zámoří.

Ovšem správa země zde nefunguje a ani vzhledem k velikosti a počtu obyvatel nemůže fungovat tak, jako funguje třeba v Evropě. Přesto Čína tvrdí, že demokratické principy jsou zde zaručeny. Slovy čínského prezidenta: »To, zda je země demokratická či nikoli, závisí na tom, zda jsou její lidé skutečně pány země. Záleží na tom, zda mají lidé právo volit, a co je důležitější, právo se účastnit.« Lidé tak volí a účastní se prostřednictvím návrhů v CPPCC. To ale nemění nic na tom, že hlavní slovo v rozhodování, návrzích a změnách zákonů má stále národní lidový kongres pevně vedený stranou. Na letošním 21. Zasedání NPC tak o budoucnosti země jednalo více jak 3000 poslanců.

Dvě zasedání se tentokrát věnovala opět všem zásadním bodům, které určují či ovlivňují život v Čínské lidové republice i mimo ni. Hlavními body opět byl růst ekonomiky, což je důležité nejen pro Čínu, ale kondice čínské ekonomiky přímo ovlivňuje i globální ekonomiku. I když se to mnohým nelíbí. Dalšími důležitými tématy byl rozvoj a inovace, ekologie, či zelená energetika, udržitelné zemědělství, i zlepšení interních vztahů z pohledu krajů či etnik. A velmi důležitým bodem byl i otázka mezinárodních vztahů zejména ve snaze o budování bezpečné budoucnosti nejen samotné Číny, ale celého světa. Čínská mezinárodní a obchodní politika významně ovlivňuje chod světa, inspiruje globální Jih a irituje část globálního Severu. Její pevná diplomatická pozice, vedená skrze diplomacii, humanitu a respekt je ale důležitá pro zachování klidu ve světě, nalezení mírových cest v mnoha konfliktních situacích a skutečné budování společné cesty pro lepší budoucnost.

A z mnoha čínských politických kritérií, postupů a principů bychom neměli mít my, tedy globální Sever strach, který se projevuje osočováním a pomlouváním. Měli bychom tak, jako mnohé země globálního Jihu se nad čínským podáním demokracie i politické kariéry zamyslet a ideálně si z ní vzít příklad. Vrátit se ke kvalitním hodnotám a principů, respektu a humanitě a tvrdé práci ne pro blaho jedince či úzké skupiny, ale celého státu, potažmo lidstva.

Helena KOČOVÁ