Minulý týden problesklo v médiích několik zpráv, které charakterizují kondici čínské ekonomiky a společnosti. Zajímavou zprávou zejména bylo, že čínské letecké společnosti si od evropského výrobce letecké techniky Airbus objednaly téměř tři sta letadel. Hodnota těchto letadel podle katalogových cen přesahuje 37 mld. dolarů, což lze vyjádřit ekvivalentem 880 mld. Kč.

Je to velký impulz pro letecký průmysl Francie, Německa a Velké Británie, jejichž firmy se na výrobě Airbusů nejvíce podílejí. Jedná se o největší objednávku letadel ze strany čínských aerolinií od začátku pandemie covidu-19.

V minulém týdnu se rovněž objevila zpráva, že čínská vláda zvažuje k posílení účinnosti vlastní ekonomiky vytvořit prodejem státních obligací v objemu cca 220 mld. dolarů investiční stimul pro rozvoj čínské infrastruktury, což samozřejmě podpoří čínský průmysl, čínské firmy.

Čínská burza roste. A i když v prvním pololetí klesal meziročně počet prodaných aut o sedm procent, již v červnu došlo k nárůstu prodeje aut na největším prodejním trhu automobilů světa, čínském, meziročně o 22 %. Podle odhadů v tomto roce vzroste prodej automobilů v Číně o sedm procent a očekává se tedy, že jejich prodeje dosáhnou objemu 23 mil. kusů. Prodej vozidel na alternativní pohon vzroste o 56 % na 5,5 mil. kusů. Tedy na zhruba čtvrtinu ze všech prodaných aut.

V Číně v červnu zaznamenali v indexu spotřebitelských cen meziroční nárůst o 2,5 %, tj. poměrně nízká inflace, nesrovnatelná se situací v západní Evropě a ve Spojených státech.

Zdá se, že se čínská ekonomika v posledních letech úspěšně reorientuje z převážně vývozní ekonomiky na konzumní ekonomiku, v níž velkou roli v odbytu hraje domácí trh.

Zdá se, že čínská ekonomika je v tomto roce schopna dosáhnout vedením země předpokládaného růstu HDP mezi 4–5 %.

Západ v pasti ukrajinské války

V průběhu každé války a zejména na jejím konci si málokdo vzpomene na důvody, proč tato válka vlastně vznikla. Z ruské strany bylo před zahájením válečné operace několik měsíců vyvíjeno neúspěšné jednání s klíčovými zeměmi Západu. Deklarovanou snahou Ruska bylo docílit, aby Ukrajina byla do budoucna zemí, stojící mimo vojenské pakty a zemí demilitarizovanou. Tak, jak já jsem chápal celou věc, ten druhý požadavek bylo možné fortifikovat bezpečnostmi zárukami ze strany jak zemí Západu (NATO), tak Ruska a třeba také Číny a Indie. Konec konců precedent v Evropě byl.

Problémem analytiků zpravodajských služeb a analytiků dalších institucí Západu, které zásobují informacemi vlády zejména klíčových zemí, bylo, že špatně odhadly poměry sil.

Rusko je ekonomikou, která v zásadě nepotřebuje vnější svět. Rusko není Venezuelou, ani Íránem či Sýrií, tedy není zemí, na kterou je možné uvalit sankce, které by měly pro její ekonomiku a celou společnost zničující charakter.

Uvalit sankce ze strany Západu na zemi, která dodává Západu energetické suroviny, ale také průmyslové kovy, vzácné zeminy, umělá hnojiva apod. Ze všeho ale vyplývá, že Rusko se nedostalo sankcemi do ekonomické izolace a přesto, že mu západní bankovní domy zadržují 300 mld. dolarů devizových rezerv, nemá Rusko nouzi o disponibilní peníze.

Několika obratnými manévry se Rusku podařilo stabilizovat také svou měnu – rubl. Nikdy nebyla silnější vůči dolaru, nežli je nyní. Zdá se tedy, že ekonomická stránka boje mezi Západem a Ruskem se nevyvíjí právě ve prospěch Západu. A určitě ne, pokud jde o původní představy o dopadech uvalených sankcí. I z českých médií už zmizely propagandistické dotazy typu, kdy dojde v Rusku ke státnímu bankrotu…

Zdá se, že životní úroveň ruského obyvatelstva v důsledku poklesu výkonnosti ruské ekonomiky a reálných příjmů obyvatelstva cca o 8 % žádný velký otřes Rusku nezpůsobí. Rusové jsou zvyklí v případě potřeby na strádání.

K podobnému procesu poklesu reálných výdělků dojde také v zemích Západu. Snad s výjimkou několika států jako je Švýcarsko s minimální mírou inflace. Všechny státy Evropské unie jsou zasaženy vysokou inflací. Státy pobaltské dokonce inflací kolem 20 %. A reálně se obávám, že i Česká republika je na tom s inflací podobně. Tedy, pokud by se bral reálný spotřební koš českých konzumentů.

Ceny plynu se meziročně zvýšily o desítky procent a ještě není tohoto zvyšování konec. Podobné je to u nás s elektrickou energií. Pohonné hmoty zaznamenaly meziroční růst k 50 % a ještě tomu není konec. V důsledku růstu cen pšenice na světových trzích a dalších potravinářských komodit, dochází k postupnému, plíživému, ale o to intenzivnějšímu nárůstu cen chleba, pečiva a dalších potravinářských výrobků.

Alfou a omegou celé nepříznivé situace je válka na Ukrajině. Ta ve svých důsledcích zvyšuje ceny všech surovinových komodit. Po jejím skončení lze očekávat jejich více nebo méně rychlý pokles na předkrizovou úroveň.

Kromě toho jsou vojenské arsenály Západu již poněkud vyprázdněné. Ukrajinská armáda nemá čím střílet. A i když ukrajinští vojáci projevují velkou chrabrost, na lépe připravenou profesionální armádu Ruska, zocelenou bojovými zkušenostmi, prostě nemají.

Zdá se, že výzbroj ruské armády je minimálně po technické stránce srovnatelná s těmi nejvyspělejšími západními technologiemi Zároveň západní zbrojní arsenály jsou již vyčerpané.

Nastal tedy vhodný okamžik ukončit tento konflikt, který nevede k ničemu dobrému. Ukrajinská armáda není schopna ruské zábory území Ukrajiny získat zpět a ruská armáda nebude mít zájem postupovat do centra Ukrajiny.

Ukrajinská válka znamená vlastně útok na životní úroveň evropského a zejména středo- a východoevropského obyvatelstva. To, že to bude nakonec znamenat značné politické pnutí v jednotlivých postižených zemích, je už dnes zcela jasné.

České předsednictví by mělo vést Evropu k míru s Ruskem. A k narovnání vztahů s touto zemí alespoň do té míry, jak to bude momentálně možné. Ale co chtít od politických indolentů typu ministra zahraničí Lipavského, který mistruje německou vládu kvůli nedostatečné podpoře Ukrajiny. To je čiré hlupáctví a politický nerozum. I lidé jako on se musí smířit s tím, že ukrajinské tanky prostě nevjedou do Kremlu a že pokud nemá dojít v Evropě, tedy v zemích Západu k velkému sociálnímu a politickému pnutí a nepokojům, musí dojít k uzavření mírové smlouvy s Ruskem.

Smutný byl také pohled na nedávnou schůzku G7, která si kromě Ruska vzala na paškál také Čínu. Při vší úctě k ekonomickému potenciálu států G7, síly tohoto světa se začínají převažovat v neprospěch zemí Západu. Země BRICS vyslaly ještě před schůzkou G7 jasný signál o své blízké spolupráci, což možná někoho překvapí, pokud zná vývoj např. čínsko-indických vztahů.

Nicméně dnešní svět se mění a my bychom měli začít hybné síly tohoto světa pečlivě zvažovat.

Jiří Paroubek