Ve čtvrtek odpoledne jsem ve Francouzském institutu v Praze uctil památku literárního velikána Milana Kundery, který zemřel minulý týden v Paříži v požehnaném věku a do kondolenční knihy jsem napsal své pocity a poděkování tomuto romanopisci, kterého zná doslova celý svět.

Když jsem listoval zmíněnou knihou kondolencí, nešlo si nevšimnout, že v záplavě českých slov vyjadřujících zármutek i poděkování, bylo možno číst odstavce plné smutku i něhy také ve francouzštině, španělštině, italštině, angličtině a v dalších jazycích, nenásilně stvrzující Kunderovu světovost.

Víte, v těchto dnech smutku je možno číst nespočet mnohdy i protichůdných článků, analýz a dedukcí nejrůznějších novinářů či literárních vědců o životě zmíněného spisovatele, což jenom potvrzuje fakt, že život není černobílým listem papíru, ale naopak barevným šálem, hrajícím odstíny všech pestrých barev našich životů.

Šedivá je teorie a zelený je strom života, říkám si po chvíli, když odkládám noviny všech kunderologů, zasvěcenců i pisálků a budu nyní psát o jedné poněkud tristní záležitosti přímo ze života, kterou jsem v souvislosti s Kunderou prožil na vlastní kůži a nikoliv z doslechu.

Psal se rok 2008 a já pracoval jako elév v jedné významné české tiskové agentuře, kde jsem sbíral své novinářské zkušenosti. No a zrovna v tu dobu vyplula na povrch známá aféra o údajném Kunderově udavačství, které prý zničilo život jistému člověku, mířícímu tenkrát za hranice. O tom se rozepisovat nechci, protože na toto téma byly popsány stohy papíru, který, jak známo, snese všechno.

Nadmíru zajímavé ale bylo pozorovat, jak se k této „kauze“ v roce 2008 postavili pánové nahoře, kterým zřejmě vadil světový úspěch Kunderových knih, jeho postoje, názory a kdo ví, co ještě.

„Zkuste hledat v Kunderových románech motivy zrady a snažte se to spojit s tím, co na něj nyní vyplavalo,“ nařídila tehdy vedoucí vydání a já se vytratil někam do kuřárny, zapálil si z modré cigaretové krabičky silnou  gauloásku a přemýšlel nad tím, že v Čechách se prostě úspěch jen tak neodpouští. Ne, této mediální štvanice jsem se pochopitelně i díky své povaze nezúčastňoval, ale jinak jsem zíral dál.

„Můžeme si dneska všichni pogratulovat, vydělali jsme opravdu na této kauze velké peníze,“ hlásili zvesela bossové v průběhu týdne, kdy se rozjela ostudná mediální mašinérie. A byl to podle mnohých, i samotného Kundery, atentát na autora, a to těsně před začátkem Frankfurtského knižního veletrhu, což také nebyla náhoda.

Záplava novinových článků, analýz, dedukcí, polopravd i lží s jedním účelem, totiž dehonestovat Kunderovo dílo a postoje, skončila za necelých čtrnáct dní krátkou instrukcí, že se je třeba již věnovat jiným tématům, protože -přišel příkaz shora-, aby se do Kundery již přestalo kopat, zřejmě to stačilo. Myslím peníze.

Několik dní předtím, než zazněl tento „demokratický“ povel z jakéhosi politického ústředí, naprosto bezmocný Kundera sám volal do zmíněné agentury s tím, aby dementoval to, že někoho udal. Rozhovor s ním byl nahráván a poté zveřejněn, což pochopitelně vydělalo další dukáty.

Jeden z mála českých politiků, kteří tehdy bránili Kunderovu čest byl první polistopadový ministr zahraničí ČR a tehdejší senátor Jiří Dienstbier starší, který v Senátu uvedl, že nelze na základě jednoho papírku, který byl nalezen v archivu badatelem, který navíc ani není historik, vést tento mediální kolotoč s cílem dehonestovat Kunderu jako člověka a jeho dílo.

Rok na to byl v Senátu ČR uspořádán seminář o díle spisovatele s názvem Evropan Milan Kundera, který spoluorganizoval zmíněný senátor. Měl jsem tu čest se tehdy tohoto setkání intelektuálů ve Valdštejnském paláci zúčastnit a dodnes si na to opravdu dobře vzpomínám. Možná i proto, že jsem si uvědomil, že i díky významným osobnostem, snažícím se o zmírnění následků tohoto lynče, Kunderu nepohltily pohyblivé písky čecháčků.

Ale vraťme se nyní do přítomnosti. Po smrti literáta na sociální sítě napsal prezident ČR Petr Pavel, že se s lítostí před chvíli dozvěděl o smrti Milana Kundery. „Byl to spisovatel světového formátu, který ovlivnil celé generace doma i v zahraničí,“ vyjádřil se Pavel, jehož poněkud pokrytecká slova o lítosti a tak uvedl na pravou míru například bloger Ladislav Větvička, který na Facebooku napsal: „Agent, který byl cvičený k likvidaci třídního nepřítele dnes brečí, že třídní  nepřítel zemřel. To nevymyslíš,“ trefil hřebíček na hlavičku Větvička a vzápětí si přisadil třeba i europoslanec ODS Jan Zahradil, který se v komentáři Pavla nevinně ptá: „Co přesně jste od něj četl, pane prezidente“?

Do očí bijící pokrytectví českého prezidenta kritizuje řada dalších intelektuálů, nedávno se pro CMG na toto téma vyjádřil například básník a publicista Marek Řezanka anebo spisovatel se zkušeností z emigrace Jiří Jírovec, což si můžete přečíst zde: Řezanka: Petr Pavel je pokrytec nejhrubšího zrna (cri.cn)

Zatímco tedy ve světovém tisku vycházejí uznalé nekrology a eseje reflektující dílo nejvýznamnějšího a nejznámějšího českého spisovatele, a to i hodně daleko od Evropy – například na Dálném východě publikovali své vzpomínky na Kunderovo dílo nositel Nobelovy ceny za literaturu Mo Yan, spisovatelka Wang Anyi anebo literát Bi Feiyu, což si můžete přečíst zde: Čínští čtenáři truchlí nad smrtí literárního velikána Milana Kundery (cri.cn) , tak česká kulturní fronta se i dnes do zemřelého spisovatele nesmlouvavě, zaťatě a mnohdy až zavile pustila s tím, aby českým čtenářům ukázala, co byl Kundera zač. Komunista, udavač, misogyn a třeba i kýčař. Paradoxně jejich chování dokládá jednu z Kunderových myšlenek, totiž že žijeme ve světě, kde lidé raději soudí, než aby mysleli.

Radovan Rybák, zvláštní korespondent CMG v Praze